Po dlouhých nevolnostech, kdy jen sedím, tělo i mysl mám paralyzovanou, bolesti a nevolnosti nepřestávají a jen se modlím, aby tohle období už brzy skončilo. Dvě těhotenství už mám za sebou. Neřekla bych, že tohle třetí je horší nebo lepší, je zkrátka úplně jiné. Nezvracím. Se Štěpánkem i s Amálkou jsem zvracela, necítila jsem se „doma“, necítila jsem se svobodně, v bezpečí. Neměla jsem ideální prostředí domova, kde bych se cítila příjemně, přijímaná a zkrátka jako doma. Mým denním chlebem byl boj o hranice. Boj o svobodu. Boj o to, co je nám přirozené a máme na to právo – a to je být sami sebou. Myslím, že i díky tomu jsem tolik zvracela.
Současná situace je jiná. Byt mi nesmrdí, nemusím bojovat, jsem svobodná. Přesto mě dostihla těhotenská nevolnost, tak moc, že mě to psychicky úplně odrovnalo. Čím jsem starší, tím jsem citlivější a s dvěma malými dětmi si připadám vyčerpaná, vytěžená, unavená z rodičovství, z mateřství. Ráda bych konečně dělala své poslání! Realizovala se. Usuzuji tudíž, že toto těhotenství je již mé, v tomto životě, poslední.
Jak jsem se naučila nemyslet
Měla jsem mnoho času dívat se „jenom tak“ do zdi. Nechávat myšlenky plynout tam a sem. Měla jsem mnoho času na to „nemyslet“. Ale i myslet. Přemýšlet o životě. Něco uvnitř mě se uklidnilo. Nevolnost a bolesti mě uzemnily. Mám tělo, dvě ruce, dvě nohy a – bože, jak moc se těším, že zase budu moct cvičit jógu! Za to všechno jsem samozřejmě vděčná.
Mou hlavou prošlo spoustu myšlenek, naučila jsem hodně věcí, pochopila mnoho souvislostí a došla jsem k zajímavým uvědoměním, o která bych se s vámi ráda podělila.
Mé tělo je spojenec
Cítila jsem se děsně, pak občas euforicky, pak zase děsně, takhle se to střídalo, až se věci zklidnily a já opět uvnitř sebe dokázala pocítit vnitřní klid. Opět se ujišťuji, že tělo je vždy na mé straně. Opět se ujišťuji, že tělo nikdy nelže a vždy to se mnou myslí dobře. Dochází mi, že tělo je spojenec, ne protivník. Někdy je zkrátka dobře dívat se celé dny do zdi. Někdy je fajn se uzemnit. A když to nějak nedokážeme sami, přijde něco, co nás uzemní násilím.
Bláznivý rok 2021
Minulý rok pro mě byl velmi hektický. Bláznivý a šílený. Věděla jsem, že musím udělat nějaké změny, ale nevěděla jaké. Podobně se cítím i teď, ale je to jiné. Základ už je postaven. Teď už jde jen o to, zjistit KDO SKUTEČNĚ JSEM a začít vykonávat své poslání. Posledních několik dní dostávám zajímavé náhledy na minulý rok, na svou minulost. Na svůj celý život. Zase v jiných, nových souvislostech. Některé věci, které pro mě byly nepochopené, dostávají nové barvy a nové významy. Dostávám pochopení, proč jsem se chovala tak nebo tak. Dochází mi mnoho věcí ohledně mé rodiny, ohledně mé matky. Přicházejí výzvy a vhledy. Výzvy na odpuštění. Výzvy k pochopení toho, co dávno nejsem já. Co byly jen něčí představy o mně, kterým jsem uvěřila a ztotožnila se s nimi.
Když se nánosy a vrstvy pomalu odlupují
Ovlivnila mě rodina, ovlivnily mě školy, instituce, systém, matrix, ovlivnil mě bývalý partner a prostředí, ve kterém jsem žila. Pochopila jsem, že jsem sama v sobě potlačovala některé emoce. Emoce, za které by mě mohl někdo soudit. Emoce, které nebyly pozitivní. Potlačovaný vztek, pocit nedostatečnosti, pocity, že jsem „špatně“, nízká sebehodnota, víra v to, že mě přece nemůže mít nikdo rád, že si to nezasloužím. Emoce žárlivosti, závisti, projevované ego a duchovní pýcha. Uvnitř byla malá 5 letá holčička, která stála na dvoře u babičky a dědy a nechápala, proč se lidé chovají tak podivně. Malá holčička, která nepocítila dostatek lásky a věřila, že lásku si ona nezaslouží, protože se narodila špatně. Protože se vůbec neměla narodit. A toto vše, a mnoho dalšího, mě ovlivnilo v mé identitě. Věřila jsem, že má minulost rovná se Barbora Korunková. Přijala jsem všechny tyto své negativní emoce a velmi se mi ulevilo.
Co je teda vlastně to mé poslání?
I přesto, že jsem hodně věcí dokázala a spoustu věcí v životě překonala a zvládla, stále jsou uvnitř mě nánosy něčeho, co skutečně nejsem já. Někdy je těžké je vůbec najít, pak je velmi těžké je poznat. Ale když už se začínají odkrývat, je to dobrodružná cesta, kde odpadá vše, co nejsem já a často se nad tím pousměji nebo plácnu do čela. Myslela jsem si, že moje poslání je stahování informací, channeling, že moje poslání je být terapeutka, pomáhat lidem, inspirovat druhé. To na určité úrovni stále platí, ale teď je to jiné. Jdu více do hloubky sebe sama a začínám chápat, že moje poslání je mnohem jednodušší, než jsem si před tím kdy myslela. Je to taková jemná linka, která mnou prochází celý život a i životy minulé. Je to něco, kde jsem já skutečně já ve své nejčistší podobě. Ve své průzračnosti. Vidím místo, kde se mé srdce dokáže spojit se srdcem Země. Načerpávám sílu z přírody okolo. Stromy šumí, moje duše plesá blažeností. Slyším zurčení horského potůčku.
Má duše je ryzí a průzračná, blažená, tam, kde může být sama sebou. Mimo matrix, mimo systém, v přírodě. Mé hlubiny mi dávaly odpovědi již několik měsíců: „V pravý čas, budeš vědět. Přijde chvíle a ty budeš vědět KAM máš jít a co udělat. Ta cesta se sama otevře. Buď trpělivá a vše přijde samo k tobě.“ Přicházejí střípky z hlubin. Odpadávají vrstvy cibule a já se loupu k jádru sebe. Nemusím nic dělat. Jediné, co po mně vesmír (nebo má duše) chce, je být skutečně sama sebou. Pak se otevře sama, bez námahy, v největší přirozenosti, cesta, po které se vydám. Bez nálatku.
Nyní však vůbec netuším, co budu dělat, jak se uživím, kde budu a jak to vše zvládnu. Co vím ale jistě, že moje poslání je spojeno se Zemí, s aktivováním míst, zasvěcováním míst a obnovou energie na Zemi.